Rukavice hozená doprostřed galerie. I tak lze charakterizovat výstavu Michala Cihláře v Masných krámech
Monotematická retrospektivní výstava MICHAL CIHLÁŘ – Zátiší s hozenou rukavicí přibližuje fenomén zátiší, který je v současné době tématem poněkud opomíjeným. Cihlář se zátiším pracuje v jeho klasické formě, a přestože své grafiky vytváří složitou technikou barevného linorytu, některá jeho zátiší už vykazují prvky fotorealismu. Cihlářova zátiší můžeme vnímat i jako určitou metaforu vnímání světa.
Grafik Michal Cihlář je považován za průkopnickou osobnost českého moderního linorytu. Typické je pro něj časté střídání témat, která svou rozmanitostí odpovídají nejen šířce jeho uměleckého záběru, ale i neustálému rozkročení mezi volnou a užitou tvorbou. V Masných krámech vystavuje přes dvě stě exponátů: grafiky, koláže, kresby, ilustrace, ale i fotografie a deníky z cest po Kubě a Japonsku. Výstava je k vidění v Západočeské galerii v Plzni od 16. února do 28. srpna 2022.
Cihlářovy linoryty jsou precizně zvládnuté řemeslně i umělecky a zároveň otevírají prostor k diskusi, ať už nad výběrem tématu či nepochopitelnou pracností. S barevnými soutisky z postupně odrývaných matric linolea začal autor experimentovat roku 1980 a dnes má za sebou léta zkušeností s tímto materiálem. Své grafiky tiskne výhradně ručně, bez tiskařského stroje a v malých nákladech, které nikdy nepřesahují deset tisků. Vedle témat, jakými jsou portréty, zvířata nebo knižní a novinové ilustrace, pracuje s oblibou na realistických zátiších. V průběhu loňského a dokonce ještě i letošního roku jich několik vytvořil přímo pro výstavu v Masných krámech.
Celá koncepce výstavy je založena na myšlence, že na umění mohou do galerie chodit celé rodiny a nikdo se nemusí nudit. Instalaci výstavy autor pojal jako velkou podívanou: většina grafik je zarámována do bazarových rámů z minulého století, což vyvolává domácí atmosféru; některá linorytová zátiší najdou návštěvníci galerie pečlivě sestavená z původních autentických předmětů ve dvanácti nikách Masných krámů; další předlohy k zátiší jsou umístěny pod skleněnými poklopy přímo u vybraných grafik. Michal Cihlář tak dává nahlédnout nejen do procesu své tvorby, ale didaktickým způsobem ukazuje i některé kdysi použité linorytové matrice. Svoje pracovní zázemí demonstruje i vystavením pracovního stolu, na kterém téměř všechny grafiky vytiskl a který nechal pro tuto příležitost přivézt ze svého ateliéru. V zásuvkách stolu mohou návštěvníci najít další linorytové matrice; u některých grafik je zase k vidění fotografická předloha – například u odpočívajících psů, jejichž fotografie získal přímo od jejich majitelů.
V expozici uvidíme velice pestrou škálu zátiší, neboť tato umělecká disciplína se Cihlářovým grafickým dílem táhne jako červená nit už více než čtyřicet let. Zátiší z přelomu osmdesátých let jsou zajímavá především dokonalými mnohobarevnými soutisky, které začátkem milénia vystřídaly linoryty černobílé, citlivě vykolorované anilínovými barvami. Některá zátiší jsou opulentní, jiná naproti tomu minimalistická. Zátiší jako takové Cihlář chápe jako shluk zdánlivě libovolných předmětů, jejichž vzájemné vztahy však diváka nutí přemýšlet o zašifrovaném příběhu. Dobré zátiší však může tvořit i jediný, naprosto banální předmět, ale třeba i spící kočka nebo dokonce celá rodina odpočívající na pohovce. Jak vysvětluje jeden z citátů, jimiž na stěnách výstavní síně autor zdůraznil svá jednotlivá témata, „pravé zátiší vzniká teprve tehdy, podaří-li se zachytit intimnost“. Intimním momentem může být i tvůrčí pohroužení, kdy člověk přestane vnímat čas. K takovému ztišení dochází třeba při lepení koláží sestavených z mnoha set miniaturních detailů. Ztišení autora je zde tak markantní, že tyto nezaměnitelné koláže vnímá sám jako určitý druh zátiší. Protiváhou jsou jim ve výstavě zátiší s erotickými hračkami, která dodávají expozici jistou dekadentní příchuť. Pro někoho mohou být tato zátiší až příliš ‚hlučná‘ svým choulostivým a často tabuizovaným tématem. Michal Cihlář se jim programově věnuje posledních deset let, přičemž zobrazované předměty (pořízené třeba v sexshopu) nijak nekomentuje a přistupuje k nim téměř jako k vědecké ilustraci. Výstava vznikala ve spolupráci s Robertem V. Novákem, který vytvořil grafický design výstavy i katalogu; mimo jiné je také autorem loga Západočeské galerie v Plzni.
„Co znamená ta hozená rukavice v názvu výstavy?“ ptá se v úvodním rozhovoru v publikaci k výstavě Pavel Kosatík.
„Ta rukavice se váže ke známému rčení z dob rytířských dobrodružství. Líbí se mi ta představa, že jako autor uceleného díla ji hodím doprostřed galerie, a kdokoliv z návštěvníků výstavy ji může zvednout a přijmout tak mou výzvu k dialogu o tom, jak já chápu umění,“ odpověděl mu Cihlář.
Michal Cihlář se narodil 16. září 1960 v Praze. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1981–1987), ateliér knižní kultury a písma (prof. Milan Hegar, doc. Jan Solpera). Od roku 1987 pracuje ve svobodném povolání v oborech volná a užitá grafika, ilustrace, koláž a fotografie. Je autorem čtyř poštovních známek. Barevnému linorytu se systematicky věnuje od roku 1981. Roku 1989 inicioval s fotografem Rudo Prekopem vznik Muzea moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích a podílel se i na jeho výtvarné podobě. Na přelomu tisíciletí svými linoryty vytvořil také originální linorytové image pražské zoo. Graficky upravil a ilustroval více než osmdesát knih, které vznikly zejména ve spolupráci s nakladatelstvími Odeon, Argo, Labyrint, Paseka a Gallery. Za svůj přínos na poli volné a užité grafiky obdržel přesně před dvaceti lety prestižní Cenu Vladimíra Boudníka.
Výstava potrvá do 28. srpna 2022 v Masných krámech Západočeské galerie v Plzni.
Zdroj: Západočeská galerie v Plzni
