Kunsthistorička Věra Běhalová získala in memoriam Pečeť města Plzně

Historickou Pečeť města Plzně dostala in memoriam česká historička umění a autorka prací o architektuře Věra Běhalová. Dnes převzali ocenění příbuzní české kunsthistoričky, která probádala a navrhla k památkové ochraně plzeňské realizace průkopníka moderní architektury Adolfa Loose. Ty, které se zachovaly až do 60. let 20. století, prakticky zachránila před zničením.

„Historickou Pečetí města Plzně oceňujeme ty, kteří se zasloužili o rozvoj našeho města, o ochranu jeho práv nebo napomohli k jeho prestiži. A o to vše se Věra Běhalová určitě ve velké míře zasloužila, vždyť díky ní byly zachráněny Loosovy plzeňské interiéry, na něž jsme nyní tak moc pyšní. Kdyby je důkladně nezdokumentovala a nenechala prohlásit kulturní památkou, zanikly by. Zachránila je před zkázou,“ uvedl primátor města Plzně Martin Baxa.

PhDr. Věra Běhalová se narodila 31. července 1922 v Prostějově. Již krátce po komunistickém převratu v roce 1948 byla vyhozena ze studia dějin umění na Karlově univerzitě v Praze. Jako věřící katolička se totiž zapojila do protikomunistického odboje a předávala tajné zprávy od svých pedagogů z univerzity francouzskému velvyslanci. Jejich úsilí bylo brzy prozrazeno a Věra Běhalová spolu s mnohými byla odsouzena na sedm let za špionáž a velezradu. V padesátých letech byla internována v těžkých pracovních lágrech, z vězení se vrátila s trvale podlomeným zdravím.

„Po odpykání trestu ji čekalo náročné střídání různých druhořadých zaměstnání, až se konečně v druhé polovině 60. let minulého století dostala do Plzně, kde nastoupila do Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody. Zde mohla poprvé od studií pracovat ve svém oboru. Díky své pevné vůli a ohromnému nadšení se stala jednou z nejvýznamnějších odbornic na Loosovu tvorbu,“ připomněl vedoucí Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně Karel Zoch, který byl jedním z těch, kdo navrhli udělit Věře Běhalové historickou pečeť města Plzně in memoriam. Věra Běhalová si nejen díky své píli, ale také díky své skromné a dobrotivé povaze brzy získala důvěru mnohých pamětníků, kteří ji k tvorbě Adolfa Loose v Plzni navedli. Začala si dopisovat s Loosovými bývalými spolupracovníky, klienty a přáteli. Pustila se do hledání toho, co po válce ještě z Loosových realizací v Plzni zbylo. Ty důkladně zdokumentovala a nechala prohlásit za kulturní památky. Tímto krokem mnohé interiéry zachránila před zničením, neboť Loosova tvorba byla stejně jako ostatní památky modernistické architektury vnímána jako buržoazní a nehodnotná. Zmapování plzeňských interiérů Věrou Běhalovou bylo základním stavebním kamenem pro jejich budoucí studium a obnovu.

Dalšímu bádání po historii Loosovy plzeňské tvorby se sama věnovala hned po zdárné emigraci v roce 1968 do Vídně, a to například průlomovým článkem Pilsner Wohnungen von Adolf Loos (Bausforum II., 1970). Ve Vídni mohla ve věku téměř padesáti let dokončit násilně přerušená studia doktorátem z dějin umění a stala se uznávanou odbornicí na architekturu a umění 19. a 20. století. Etablovala se také jako znalkyně na secesní nábytek. Celý život v emigraci se nezištně věnovala pomoci krajanům, emigrantům z Československa. Do Čech se znovu pracovně podívala až po sametové revoluci. Věra Běhalová zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni.

Historickou Pečeť in memoriam přijeli do Plzně z Prostějova převzít sourozenci Zdeňka Vodáková s dcerou Martinou Vodákovou a Jiří Běhal s dcerou Žanetou Běhalovou, kteří jsou potomky Karla Běhala, jenž byl Věřiným bratrancem. Rodiny se s Věrou Běhalovou stýkaly.

Primátora Martina Baxu zajímalo, jak na Věru vzpomínají. Zdeňka Vodáková vyprávěla, jak s Věrou v roce 1981 absolvovala cestu po Itálii: „Provedla mě Římem, dokázala domluvit audienci u papeže a od Poláků, které jsme na náměstí potkali, vyprosila odznak Solidarity.“ Jiří Běhal připomněl, že pomáhala ve Vídni českým i slovenským emigrantům s vyřizováním úředních záležitostí i hledat práci. Oba se shodli, že byla tak trochu bohém a že by se rozdala.

Zdroj: www.plzen.eu, Muzeum hlavního města Prahy. Černobílé foto Markéta Othová