Jan Adam Václav natáčí film Pouto s přáteli z GAWAfilmu
Dvaadvacetiletý, původem z Erpužic u Stříbra, celým jménem Jan Adam Václav, nadějný filmař. Celé léto tráví volné víkendy tím, že natáčí film Pouto s přáteli z GAWAfilmu. Děj diváky zavede do roku 1976 a je o handicapovaném chlapci, jehož snem je hrát fotbal, ale má po mozkové obrně motorické potíže.
.
.
Kdy vznikla myšlenka na tento film?
No, je tomu dost dávno. Tento film totiž točím už podruhé. První pomyslná klapka padla v roce 2008, kdy jsem si v mém věku čtrnácti let pohrával s amatérským filmem a tehdy už Pouto vzniklo. Ovšem teď po letech se na to samozřejmě dívám úplně jiným pohledem, a tak došlo na změny, a tím i tedy na novou verzi filmu. Tehdy to byla spíše taková zkouška, někam jsme postavili stativ a něco natočili s mými spolužáky ze stříbrské školy. Chodil jsem do té v Mánesově ulici.
Točit film není zrovna jednoduchá a finančně nezávislá věc, jak získáváte prostředky?
Je jasné, že peníze jsou normálně potřeba. Ale díky podpoře mnoha míst, jsme i dost ušetřili. Natáčecí místa nám zapůjčily obce například Kokašice, Erpužice, nějaké herce jsme měli ze škol, nebo ze souboru Divoch ze Stříbra, v podstatě jsme to skoro celé natočili bez finančního zatížení, všichni měli ten zápal a chuť.
Točili jste o víkendech, v týdnu pracoval a film už bude mít za měsíc premiéru. Kolik času jste tomu věnoval?
No, celkem šlo o 30 natáčecích dní, na kterém se podílelo 80 lidí, točilo se na deseti místech Tachovska. Nepočítám ještě práci u počítače, kontrola, střihy, titulky a další věci s tím spojené. Ano, premiéra má už stanovené pevné datum na 1. října ve stříbrském kině Slavia.
Je léto, pořád jen pracujete a tvoříte film? Co dovolená?
No, letos jen pár dní. V týdnu pracuji jako disponent v jedné firmě, k tomu mám ještě jednu malou brigádu, a pak ten film, samozřejmě, Času moc není, ale udělal jsme si aspoň výlet do Budapešti a jestli se to podaří, tak bych ještě šel nějak na čundr.
Když už finišujete, můžete říci, co vše vám natáčení přineslo?
Uzavírám kapitolu, která spolu s přípravami čítá skoro dva roky mého života. Vznikla nová přátelství, fajn parta, ale něco i zaniklo. Zjistíte, že se pokaždé nemůžete na každého spolehnout, někteří to v sobě nemají. Také máte trochu i ponorku, pořád brzo vstávat, pozdě končit, bez volna. Je to všechno na úkor spánku, osobního života, musíte se vzdát spousty jiných skvělých akcí.
Trošku byste mohl prozradit jen o sobě, co třeba rád čtete nebo sledujete?
Na to fakt moc času teď nemám, ale, když mohu číst, rád sáhnu po Hrabalovi, Čapkovi, Puzzovi. Televizi moc nedám, ale když už, tak dávám přednost ČT1, ČT2 a ZOOM. Ale spíše si raději zajdu do kina.
Co kuchyně, oblíbené jídlo?
Já vlastně jím asi všechno. A rád experimentuji a ochutnávám nová jídla, teď hodně zkouším exotiku.
Jak byste si představoval úplně ideální dovolenou?
Nejlépe jako nějakou skvělou expedici s partou, ideálně k nějaké sopce na Islandu, nebo třeba někam do Francie. To ale až časem, teď ještě chci studovat, v září nastupuji na FAMO do Písku.
Máte ještě nějaké koníčky?
Tak trochu ode všeho, jak se říká, hodně se věnuji muzice, hraji na klavír, kytaru, akordeon, mandolínu. To se dá využít i ve filmu, navíc máme i skladatele, takže si poradíme, co kdo jak vidíme, cítíme.
Mezi herci zaznělo, že i pomáháte?
Jestli je pomoc, že chceme výtěžkem filmu podpořit černošínský Víteček, tak ano. Jinak také sbíráme víčka a náš filmový štáb jde hromadně dát krev, protože nemocnice prosí o pomoc.
Závěrem, máte nějaké své motto?
Snad. Každá zeď jde lehce zbourat, ale důležitější je umět ji pak postavit.
Martina Sihelská
